„Kocoure! Slez dolů!“
Ze studovny, ponořená do x-tého překladu, slyším řev Alessandry, mé druhorozené dcery, jak nadává Marlonovi, bývalému zběhlému kocourkovi, nyní králi pohovky.
Za okny posmutnělé zářijové sluníčko zahřívá prázdno, které zůstalo po Giorgiovi, ten velký a vlastně už muž, odjetý na universitu, ztřeštěný, něžný, dojemný.
Kdo by to býval řekl, že tato jeho nepřítomnost nás
Show full text