All travel is now merely a means of moving a camera from place to place, all travellers are ruled by the all-powerful lens. Visitors old-fashioned enough to wish only to stand and look with their anachronistic eyes are shoved aside by the photographers, who take it for granted that while they do their ritual focusing, nothing else may move or cross their vision. Those peculiar souls without a camera must step aside for those more properly occupied, must wait while the rituals take place, and must bide their time while whole coaches stop and unleash upon the landscape the Instamatic God. And the populations of whole countries seeing themselves cannibalised, swallowed up, vacuumed into the black-ringed staring eye, wrench what they can from the cannibals. You want picture my house, my camel? You pay.
None of this would matter, perhaps, if anything worthwhile was being accomplished. If all the constant busyness and clicking produced, at its end, what had not existed before, images of beauty captured or truth told. But, sadly, this isn't so. The camera is simply graffiti made respectable.
The camera is the means by which we stamp ourselves on everything we see, under cover of recording the Wonders of the World already wonderfully
recorded by professionals and on sale at every corner bookshop and newsagent. But what use to show Aunt Maud, back home, postcards of the Tuscan landscape, since we are not in the picture to prove that we were there?
No stretch of rocks has verity unless I am within it. No monument exists
but for my wife, leaning against it. No temple is of interest without my face beside it, grinning. With my camera I appropriate everything beautiful, possess it, shrink it, domesticate it, and reproduce it on my blank sitting-room wall to prove to a selected audience of friends and family the one absolutely vital fact about these beauties: I saw them, I was there, I photographed them, and, ergo, they are.
from "Amateur Photography: the World as it isn't and our Fred" by Jill Tweedie in the Guardian | Cestování je v dnešní době už jen přesouvání fotoaparátu z jednoho místa na druhé. Všemocný objektiv ovládá každého cestovatele. Pokud by snad nějaký staromódní výletník chtěl jen tak postávat a rozhlížet se, bude odstrčen urputnými fotografy, kteří považují za samozřejmé, že při obřadním zaostřování nesmí nic stát v cestě. Podivní lidé bez fotoaparátů musí ustoupit těm, co mají na práci něco důležitějšího. Musí tiše čekat, až ti ostatní dokončí své obřadní rituály, a být trpěliví, když na parkovišti zastaví autobus a na krajinu se snese polaroidový bůh. Vytřeštěné oko v černé krabičce rozebírá, hltavě polyká a vsává celé národy a jejich příslušníci se snaží vyrvat kanibalům, co se dá. Chceš si vyfotit můj dům a velblouda? Tak zaplať.
Nic z toho by snad nevadilo, pokud by výsledek stál za to. Kdyby z veškerého shonu a cvakání nakonec vzešlo něco nového, něco, co tu ještě nebylo. Zachycené obrazy nesmírných krás či sdělení hlubokých pravd. Tak to ale bohužel není. Fotoaparát je jen graffiti v seriózním hávu.
Fotoaparát je prostředek k zanechání otisku na všem, co vidíme, pod pláštíkem zaznamenání divů světa. Ty už ale nádherně zachytili profesionální fotografové a jejich obrázky se prodávají na každém rohu a v každé trafice. K čemu je ale ukazovat doma tetě Martě pohledy toskánské krajiny, když na fotce nejsme a nemůžeme tak dokázat, že jsme tam byli?
Žádná skála není věrohodná, pokud na ní nestojím. Žádná památka neexistuje, když se o ni neopírá moje žena. Žádný chrám není zajímavý bez mojí rozesmáté tváře. Díky fotoaparátu si mohu všechno přivlastnit, ovládnout to, zmenšit, ochočit a promítnout na stěnu v obýváku. Vybraným přátelům a členům rodiny tak můžu ukázat to úplně nejdůležitější, co na těchto krásách je: viděl jsem je, byl jsem tam, vyfotografoval jsem je a tady je máte!
Z článku Jill Tweedie „Amatérská fotografie: svět, jaký není, a náš Fred“, který vyšel v deníku Guardian
|